Tak promiň. | Vendula Jirmannová

neděle, září 23, 2018

Tak promiň.


Jsem jiná. Jsem divná. Jsem svá. Promiň. Proč bych se měla neustále omlouvat či obhajovat? Musím, protože si na nic nehraji a jsem jaká jsem? Promiň, že se mi líbí umění. Promiň, že neposlouchám rap. Promiň, že miluji svoje kérky. Omlouvám se, že nesleduji GOT, nikdy jsem neviděla Star Wars a nevím kdo je Batman. Mám svoji hlavu a ačkoliv v ní mám neskutečný bordel, mám v ní čisto a uklizeno. A mám své názory, které mi nikdo nevezme. Je to špatně? V dnešním světě?
Neměla jsem nejjednodušší ani nejtěžší život. Protože kdo tu určuje ta měřítka, co v pořádku je a není? Život a zkušenosti ze mě udělali toho, kým jsem dnes a rozhodně se za to nehodlám stydět. Nevím, proč má někdo neustálé tendence mě soudit a srovnávat, ačkoliv to děláme všichni a vždy budeme. V hlavě se mi motá spousta myšlenek, které tu chci zachytit, ale nevím, od které začít. Slzy se mi ženou do očí, protože svět takový prostě je a mrzí mě to, protože s tím nic neuděláme, ale i přes to, i přes to zlý, je to krásný svět. Tak promiň.
Jsem dospělá ženská, která má svůj vlastní postoj k životu. Jako mají a měli by mít všichni. A je naprosto jedno, jestli si do svého těla budu píchat jehlu s inkoustem nebo jehlu s drogou. Můj život, moje tělo. Proč mám v hlavě neustálý dojem, že někomu něco dlužím? Rodičům. Ano, to oni mi dali život, ale je to můj život, ne jejich. A ano, chápu. Jsem v podstatě jejich vizitkou, ale jak mám být šťastná, když budu neustále konat podle druhých a ne podle sebe? Vždyť stále jde o mě a můj život. Mám být doktorkou, ačkoliv mě baví grafika? Proč? Mám nosit barevné oblečení, i když mému duchu nejvíce lahodí černá? Proč?
Každý vpich inkoustu za doprovodu jehly je pro mě naprostým osvobozením a vyjádřením mých citů. Pomáhá mi to. Činí mě to šťastnou. Lepší než držet hladovky, kterých jsem již pár zažila. Pomáhá mi to milovat své tělo, které jsem k smrti nesnášela. Klepu si na čelo. Proboha, proč? Dvě oči, nos, ústa. Dvě nohy, dvě ruce. Vše jak má být. Proč jsem nesnášela své tělo? Protože jsem se držela ideálů a myslela si, že s postavou o deset kilo lehčí bude duše spokojenější. A nebude. Blbost. Neustálé hledání dokonalosti tam, kde není. A nikdy nebude. A proto jsme tak dokonalý. Paradoxy, že?
„A to jako budeš celá potetovaná?" Hele já nevím. Třeba jo, třeba ne. Záleží na tom? Budeš mě o to mít méně ráda? Budu méněcenná? Protože jistě záleží na tom, co nosím na svém těle. To co nosím ve své hlavě a svém srdci stavíme až na druhé místo. Paradox. Zas a znovu. Vychováváme děti s cílem je nasměrovat do života v dnešní době. Problém je, že jejich život se bude odehrávat v jiné době. Problém je, že naše děti se musí vychovat sami. A my jsme jen pozorovateli jejich doby. Blbý, ne?
SHARE:

4 komentáře

  1. Krásně napsané. Souhlasím s tebou Vendy. V dnešním světě je nějak nastavená "dokonalost" podle tabulek a kdo se liší musí z kola ven.

    OdpovědětSmazat
  2. Tak z té poslední věty mě mrazí... hodně dobře napsaný článek. Držím ti palce, kašli na všechny (jen ne na sebe). A prostě buď. ♥
    Kout světa

    OdpovědětSmazat
  3. Máš naprostou pravdu....každý by se měl starat o svůj život a né o cizí.

    OdpovědětSmazat
  4. Ty jo, tak tenhle článek si Vendy napsala skvěle!! Přečetla jsem si ho 2x! Hlavně tedy ten poslední odstavec.

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětSmazat

Blogger Template Created by pipdig