Dušička nešťastná | Vendula Jirmannová

čtvrtek, září 13, 2018

Dušička nešťastná


Sedím si v kavárně, venku mírně pochmurno, občas spadne nějaká ta kapka z oblak. Popíjím aeropress. Našla jsem kavárnu u Jiřáku. Kavárna, která je mírně industriální. Možná jako by se tu zastavil čas. Hrající hudba. Hudba, která naprosto lahodí mé duši a skvěle pozdvihuje moji náladu a přitom není ani trochu vtíravá. A to že hraje trochu hlasitěji. Skoro nikdo tu není. Jen já a cizinec. Cizí muž sedící na parapetu okna. Je to tu tak děsně příjemné, až cítím, jak se mé koutky rtů pozvedají.
Dnešní den byl zvláštní. Probuzena děsivým snem o bouři, kvůli které jsme se s rodiči museli odstěhovat. Bohužel nám zemřel jeden ze psů. Dlouho mi trvalo, než jsem znovu zabrala. Ráno po tom, co jsem zaspala o dvě hodiny, opět, beru do ruky telefon a koukám na facebook. Všímám si zprávy, že na ameriku se opět žene nějaká bouře. Co ten sen? Chtěla jsem si jít zacvičit, ale celá bez energie se odebírám do kuchyně, zapínám kávovar a při poslechu Jana Krause usrkávám mírně nahořklé doušky. Jen co ji dopiji a hosté domluví, přesouvám se ke stolu a pokouším se pracovat. Mám toho tolik a nevím čím začít.
Dokopala jsem se na poštu, kde jsem tak trochu zaspala mládí. Jen jsem si převzala obálku z Indie, kde mě čekala pozvánka na svatbu, a utíkám pryč. Před nosem mi ujíždí metro. V Palladiu uháním do Lindexu, kde by snad měli mít kalhoty, kvůli kterým jsem už oběhla jiné dva obchody. Nemají. Nemají moji velikost. Opět. A tak zoufale popadám nejmenší číslo a s trochou naivity, že třicetidenní program od Jillian mi snad dopomohl k tomu, abych do nich ten zadek narvala, mířím ke kabinkám. A světe div se. On se tam opravdu narval. Měla jsem na sobě jen černou dlouhou mikinu. A jelikož jsem prostě líný jedinec, mé neoholené nohy mě donutily zamířit na záchody, abych si je rovnou oblékla.
Další cesty míří do Showroom., kde na mě čeká návrhářka, pro kterou čerstvě pracuji. Fotíme nějaké fotky a povídáme si. Prý je spokojená s moji prací a nechala mě si vybrat nové šaty. No není to krása? Co víc může potěšit? A tak s úsměvem na tváři, nových kalhotách na nohách a novými šaty v papírové tašce pospíchám na tramvaj. Beru první co přijíždí a z Husinecký rovnou do showroomu Playbag. Čekal tam na mě vysněný městský batůžek. Takový ten ideálně minimalistický, černý, nepromokavý. Ten, který je malý na víkend, ale ideální na noční přespání. Ten, kam se vleze notebook i foťák, ale přesto není obří.
No a se všemi těmi novinkami mířím směr Jiřák. Na šestou mám domluvenou večeři, ale jsou teprve čtyři. A tak se pomalu procházím, vyhýbám kapkám deště a zalejzám do kavárny, která mi připadá nejmilejší. A jsme zpět na začátku. Sedím si tu, promítám si před očima celý den a co mě ještě dnes a zítra čeká. A i přes všechny krásné zprávy a nové materialistické kousky tu sedím a přemýšlím. Jsem tu vlastně vůbec šťastná? Nemám ráda podzim.

Pro upozornění všech rýpalů. Kalhoty i batoh jsem potřebovala. Šaty sice ne, ale už teď je miluji a vím, že se u mě neztratí.
SHARE:

1 komentář

  1. Ahoj,
    krásný článek, líbí se mi, jak používáš slova, jako bych v té kavárně seděla sama, ačkoliv jsem tam nikdy nebyla.

    OdpovědětSmazat

Blogger Template Created by pipdig