Zdravá duše v nemocném těle | Vendula Jirmannová

čtvrtek, května 31, 2018

Zdravá duše v nemocném těle


Zvláštní pocity honící se mojí hlavou. Za svůj život jsem prošla, asi jako každý, neuvěřitelným posunem. Dříve, jakobych to nyní viděla žive, jsem si přála chodit o berlích a mít nohu v sádře. Naneštěstí se mi to nikdy nepodařilo. Pro jednou jedinkrát v sádře byla ruka a nešlo ani o zlomeninu, spíše jako o nalomeninu. Měla jsem i jednu vtipnou zlomeninu. Podélně nalomený prostředníček na noze, za který se mi i pan doktor vysmál.
Přála jsem si lítost lidí, mimo to mi ale život nachystal problémy, které se neberou tak ani jako nemoci, než jen jako faktory k výsměchu a pro mě k pláči. Začalo to pár pupínky na čele, pokračovalo to přes problémy s močovým měchýřem, až jsem se dostala k hlubokým zánětlivým cystám, které rojily slzy v mých očích a sebevražedné myšlenky honících se mojí hlavou. Těžké téma na popisování v pár slovech, které čtou stovky lidí včetně mých nejbližších, včetně mých rodičů. S každým slovem a s každou vypuštěnou fotkou na internet myslím na své rodiče. Jak na to budou reagovat, jak se budou asi cítit. Toto ale začínám vnímat jako skutečnost co se děla, co již pominula, o kterou bych se měla podělit, jelikož může pomoci.
"To jsou hormony," "to jsou geny." "puberta," to přejde.." slýchávala jsem denně. Nevím jestli to bylo dobou či místem, kde jsem vyrůstala, ale předepsat mi na pupínky hormonální antikoncepci, aniž by kohokoliv napadlo, že příčina bude jinde než v hormonech? To nikoho ani nenapadlo. Jediné co si vybavuji je fakt, že jsem si připadala děsně dospělá. Čtrnáctiletá ani ne slečna, spíše holčička, měla brát hormnonální antikoncepci. Něco, co je předepisováno slečnám kvůli nechtěnému početí jsem brala kvůli problémům s kůží. Sebevědomí bylo tatam. Mastné vyperoxidované vlasy, rovnátka, brýličky co jsem děsně chtěla a nenosila, pupínek vedle pupínku.
Na první problémy s močovým měchýřem si nevzpomenu, ale na co si vzpomenu jsou noci plné bolesti, které se jen a jen hromadily. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. V těchto tématech mi vždy byla bližší mamka a já nikdy nechápala, co a proč se mi to vlastně děje. Proč se budím s děsnými bolestmi a pálením. Tajné koupele v žhavé vodě po nocích, vysedávání u topení, slzy a spousty kapesníků. To vše doprovázelo mé stupňující se záněty močového měchýře. Když už se to nedalo vydržet, mamce jsem své trápení oznámila. Trpěla na to i sestra a babička. Mamce se to díky bohu vyhýbalo. Na druhou stranu nedokázala pochopit tu neskutečnou bolest, ty slzy. Zůstávala jsem doma, nechodila do školy, brala antibiotika. "Slečno Jirmannová, vy jste ale po všech výsledcích zdravá." Co je mi s takovou větou, když takhle nemůžu fungovat? Více slz, více nesnášenlivých myšlenek pro lékařství. V životě mi ani žádný chlap nevyvolal tak neskutečné myšlenky jako právě tato "nemoc." Nechtěla jsem žít. Pocit, kdy nemůžete ležet, sedět, chodit, spát, pracovat a navíc jste dle lékařů zdravý. Poté mamka přišla s bylinkami a pro jednou se mi konečně tělo začalo uzdravovat. Alespoň tato příšernost pro jednou a snad i navždy vymizela.
Pupínek za pupínkem ale stále byl. A nebyly to jen dva, byly jich desítky a množily se. Obrovské cysty, boule, zarudnutí co ani nejsilnější makeup nezakryje. Po těch letech si člověk i zvykne na to, že vypadá jak vypadá. Na co se nedá zvyknout je ta bolest. Neskutečná bolest. Kapka slzy za kapkou koulící se po mé tváři. Říkám si, proč já? Mít zlomenou nohu a chodit o berlích? Maličkost oproti tomu, co si nesou nemoci, které nejsou brány jako nemoci, nýbrž jako holý fakt. Něco, co si s vámi lidé spojují a vás to zevnitř ničí. Něco, za co vás lidé nepolitují, něco, co vás dělá vámi, dělá vás méně cennými. Něco, za co si připadáte neskutečně ošklívý.
S těmi všemi předsudky a naprosto zbytečnými radami jsem se neskutečně posílila. Nikdy jsem nebyla a možná už ani nebudu silnější člověk, než jsem bývala a než jsem. Navíc jsem si vybrala cestu, na které mě zná přes 50 000 lidí. Možná trochu moc pro jednu malou dušičku. Dušička obklopená brněním, která se s každým dnem pere se svým okolím, myšlenkami a narážkami. A když je konečně dostatečně silná a nedělá si starosti s tím, jak vypadá, co nosí, co si tetuje, opět se něco najde.
Nezapomenu na moment, kdy jsme v prvním semestru na vysoké škole měli párty. V tu dobu jsem měla nejhorší plěť ve svém životě. Povídala jsem si se slečnou ze staršího ročníku. Její slova, ač tak bolestná, ale zároveň tak upřímná a pravdivá: "holka, neznám nikoho, kdo by byl tak rozbitej jako ty." A tak když už tu sedím, pleť relativně uzdravená, záněty močového měchýře se mi vyhýbají, duše silná jako nikoho jiného, koho znám, musí se opět něco pokazit. Zamilovala jsem si běh a zradilo mě koleno. Sedím tu v posteli, v jedné ruce červené suché, pod druhou rukou motající se klávesy a na koleně ledový obklad. Nechci toho moc. Chci jen poznávat a objevovat. Chci cestovat. Ne daleko, jen po okolí. Ale chci sakra chodit, chci se hýbat a ne pociťovat další se valící slzu po mé tváři, protože nemůžu pokrčit nohu..
SHARE:

2 komentáře

  1. mě před 7 a půl týdny srazilo auto, mám zlomenou křížovou a stydkou kost, dva týdny v nemocnici, dalších 5 a půl doma, nechodím,celé jaro jsem proseděla zavřená doma, společenský život ani už nevím, co je. a ještě nejsem zdaleka u konce. tak se mi chce říct: nestěžuj si na koleno :D ale chápu, občas člověk má potřebu si postěžovat a zanadávat si na to jak se věci .. kazí :)

    OdpovědětSmazat
  2. Přeju rychlé uzdravení, není nic horšího, než když nemůžeš dělat, co tě baví, kvůli zdravotním problémům. Držím palce a ať se ti všechno špatné jenom vyhýbá obloukem. Budeš zase o něco silnější.

    OdpovědětSmazat

Blogger Template Created by pipdig