Pochybná existence, aneb když načínáš další lahev vína | Vendula Jirmannová

neděle, srpna 13, 2017

Pochybná existence, aneb když načínáš další lahev vína


Ani nevím přesně kdy nastal ten zlom a já se stala tím, kým jsem teď. Kdy z malého děvčátka vyrostla žena. Ne, žena ne, to je špatné označení. Kde jsou vlastně ty hranice, kdy je děvče děvčetem, slečna slečnou, žena ženou a paní paní? Věková hranice to jistě nebude, ta sice z osmnáctileté slečny udělá dospělého člověka, ale nemyslím si, že automaticky ženu. A beztak je to vše jen papírově. Je osmnáctiletý člověk opravdu dospělým? Často přemýšlím, co či kdo vlastně jsem. A věk mi to tedy prý neřekne. Jedná se o první menstruaci? O první dítě? Je to zlom, kdy začnu pít víno a jíst olivy?
Poohlédnu se o rok zpět. Kdo jsem v tu dobu byla? Nadcházející studentka čtvrtého ročníku, pokoušejíc se učit k maturitě a možná ještě s větší snahou hledajíce sebe sama. Možná tělesně jsem to byla já. Ta stejně malá, se stejně malými prsy a větším zadkem. Ta co na sebe v zrcadle koukala jako na něco nehezkého, něco nepodařeného a neustále se pokoušela najít další diety a další zázračné cvičení, aby konečně byla tím, kým chce být. Dovolím se zopakovat svoji větu ještě jednou. Možná tělesně jsem to opravdu byla já, ale po psychické stránce to byla pro mě již zapomenutá Vendula, která stejně tak jako teď nemá ráda své tak tvrdě znějící jméno.
A čas plynul a plyne stejně. Dnešním dnes jsem se viděla možná trochu jinde a možná s někým jiným. Možná s někým, kdo už tu pro mě tak docela není. Nicméně to nejdůležitější, co jsem si v tu dobu neuvědomovala, byly vzpomínky, momenty, okamžiky a láska. A tak se vás ptám, k čemu by mi bylo být s někým někde bez lásky, když můžu být někde bez někoho s láskou? A pro ty z vás, co se snaží číst mezi řádky, ale čtou chybně.. Ano, opravdu stále jsem nezadaná, ale to neznamená, že jsem sama a nemohu milovat. Ať už někoho či něco, ale teplo od srdce cítím a hezčích pocitů není. Najít sebe samu. Milovat sebe, svůj život, lidi kolem sebe, svět kolem sebe.
A možná je to trochu jinak, než si ta malá naivní představovala. Ale ona je šťastná. A ještě aby nebyla. Vlastně.. Má to co chtěla. Pár pravých přátel, milující rodinu, střechu nad hlavou v Pražských uličkách, spoustu červeného suchého vína a práci snů. A uvědomila si, že to štěstí není majetek. Není to to nové triko v šatníku, ale jsou to ty okamžiky. Ten zvuk, kdy za pomocí trocha sil otevíráš další lahev, když uvaříš dobré jídlo, když po krásném dni uleháš do postele, když se máš vždy na koho obrátit. A tak tu teď jsem. Praskající tóny ze staré gramofonové desky, druhá sklenka červeného a ne zrovna nejveselejší nálada měnící se v něco daleko lepšího přinášející úsměv do mých baculatých tváří.
A já se opět ptám. Proč si neustále stěžujeme? Proč se nepřijmeme tací jací jsme? Proč místo pousmání se z toho co máme, se raději mračíme pro něco, co nemáme. Pro něco, co či kdo nikdy nebudeme. To, že už nikdy nebudu ta stará, v ten moment mladá já? Ironie, směji se.

SHARE:

2 komentáře

  1. Pěkný článek. Nějak úplně nevím, co k němu dodat...

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasný článek. Tohle mě fakt bavilo :)

    OdpovědětVymazat

Blogger Template Created by pipdig